Bývalý herec Slováckého divadla a úspěšný šansoniér David Macháček založil za zvláštních okolností divadlo DONDI a s kolegyněmi Monikou Horkou, Annou Pospíchalovou a její dcerou Emilií nazkoušel hru Růžové brýle, kterou uvedli v půlce července. Odměnou byl aplaus vestoje.
Už od studentských let jsem chtěl mít své divadlo
Strhující příběh znepřátelených žen – irské katoličky Lady a rakouské židovky Rose, které se pokusí dát dohromady mladičká neteř Lady Peg, je plný laskavého humoru. Na jeho reprízu se můžete přijít podívat ve čtvrtek 5. srpna do Kafe uprostřed.
Toto léto je pro tebe asi zlomové – nejprve štěstí v podobě zásnub a potom z čista jasna životní zklamání ve vedení divadla, kterému jsi důvěřoval… Odpovědí bylo založení nového divadla. Nechtěl jsi na divadlo spíš úplně zapomenout?
Na to jsem nikdy nepomyslel. Divadlo jako takové mi vždy přinášelo radost a na jevišti se cítím v bezpečí. V divadelním prostředí vím, co mám dělat, takže nevím, jestli bych to dokázal v jiném odvětví.
Slovácké divadlo publikum přesvědčovalo, že „jsou jedna rodina“. Bylo tomu tak i v případě kauzy „nečestných výpovědí“?
Já jsem do divadla nastoupil za situace, kdy už tam rodinná atmosféra nevládla, natož “jedna rodina”, ale byli jsem profesionálové, kteří se téměř vždy domluvili a dělali rádi divadlo, a to bylo krásné. Někteří kolegové pro mě byli opravdu blízcí přátelé, a většina z nich se mnou i odešla, ale myslím, že rodina je velmi silné slovo.
Založil jsi nové divadlo DONDI… Zachránil jsi tak sebe i kolegyně Annu Pospíchalovou a Moniku Horkou od chmurného léta?
Ono to tak vypadá, ale i kdybych byl v divadle, tak bych režíroval. Růžové brýle jsem s holkama začal zkoušet už v únoru. Chtěl jsem si splnit jeden ze svých snů, a to je režie. Už dlouho čtu různé scénáře, především proto, že mi vedení divadla za posledních pár let pořád opakovalo, že je pro mě těžké najít nějakou roli. Proto jsem si je začal hledat sám.
A našel?
Našel jsem jich dost, jenom se musí chtít. Ovšem u toho jsem zjistil, že když je čtu, vidím v nich své kolegy. Zlákala mě vidina toho, že jednou za nimi přijdu a řeknu jim, že pro ně mám krásnou roli, a dám jim scénář. Tak tomu bylo i případě Růžových brýlí, měl jsem ten text doma už hodně let, ale pořád jsem neměl mladou představitelku hlavní role Peg a mezitím, co jsem ji několik let hledal, Emilka vyrostla. A jsem rád, že jsem si na ni počkal. To je podle mě opravdu talent od pánaboha. No a nakonec se to tak sešlo, že vyhodili i obě herečky, které jsem obsadil, a mohli jsme to, i když rozčarovaní, nazkoušet.
Jaké máte ambice? Plánujete něco i po Růžových brýlích?
Stojím nohama při zemi, ale určitě ambice pokračovat mám. Už od studentských let jsem chtěl mít své divadlo a teď chci udělat všechno pro to, aby se sen zhmotnil. Chtěl bych se zaměřit na divadlo, které bude komorní, divákovi nablízku, chci nabízet velké herecké výkony, krásné příběhy, dobré texty a dělat své vysněné divadlo pro lidi a s lidmi, které mám rád a kteří mají rádi mě. Ono když je někde faleš, tak se to dříve nebo později pozná, toho jsme teď byli svědkem, a proto si budu opravdu pečlivě vybírat, co a koho do divadla DONDI. přizvu.
Debutoval jsi na režisérském postu – jaký máš z výsledku pocit?
Bylo to pro mě opravdu náročné, vše jsem si musel zařídit sám, a i když mi holky pomáhaly, byla většina na mně. Ale ten potlesk vestoje a dlouhotrvající děkovačka byly nádhernou odměnou. Je opravdu radost vědět, že vaše práce má smysl. Lidé nám píší a volají, že jim toto divadlo přesně chybělo. Chybělo i mně, jako herci i divákovi, tak jsme si ho udělali.
A aby diváci věděli, co ode mě můžou čekat, tak nejen, že budu dělat klasické divadlo, plánuji i nějaké rozhovory, recitály, muzikály, koncerty, monodramata a večery s poezií. Tož DONDITE!
